I když se na srpnové invazi do Československa z roku 1968 kromě armády Sovětského svazu podílela i další vojska zemí tehdejší Varšavské smlouvy, Češi tehdy změnili hlavně svůj vztah k Rusku nejspíš i proto, že hrůzný plán osnovala Moskva.
"Česká společnost byla od 19. století silně rusofilní. Někdy byly ty pozitivní představy o Rusku naivní a později je posílilo osvobození Československa sovětskou armádou v roce 1945. A naopak od srpna 1968 je velká část Čechů negativně naladěná proti Rusku. Ta nenávist je možná i silnější než jaké jsou nyní sympatie k Ukrajině,"říká pro TN.cz historik Oldřich Tůma, který je mimo jiné členem Vědecké rady Akademie věd ČR.
[chooze:article;value:518849]
S jakým pocitem na srpen 1968 vzpomínáte?
Tehdy mi bylo sedmnáct let, v neděli osmnáctého jsem se vrátil do Prahy z venkova. Invaze začala v noci na středu 21. srpna a mimochodem jde o stejné dny v týdnu jako letos. Stejně jako mnoho dalších Pražanů mě tehdy ze spánku probudil hluk letadel a nejprve jsem ani netušil, o co jde. V jednu chvíli přistával jeden stroj za minutu. Pak jsme si pustili rádio, okolo druhé hodiny ráno už pouštěli prohlášení předsednictva UV KSČ. Později začaly zvonit telefony. Tehdy jsem bydlel v ulici Na Rybníčku, což bylo přímo v centru asi deset minut pěšky od Václavského náměstí. Pak jsem týden proseděl u rozhlasu, nebo chodil po ulicích. Všude bylo mnoho letáků. Někdy se stalo, že u vás zastavilo auto a řidič vás poprosil, jestli lidem můžete rozdávat zvláštní vydání nějakých novin.
Cítil jste se tehdy při procházení pražskými ulicemi bezprostředně ohrožen?
Na rohu Štěpánské a Žitné ulice byly v jednu chvíli zaparkované obrněné transportéry s vojáky a v jednu chvíli na ně lidé začali pískat. Jeden z uniformovaných mužů otočil kulomet směrem k lidem mezi nimiž jsem byl i já. Nezačal jsem utíkat, ani jsem si nelehnul, nějaké bezprostřední ohrožení na životě jsem necítil.
Po srpnu začalo mnohaleté období normalizace…
Tehdy jsem chodil na střední školu ve Štěpánské ulici. Bylo to něco jako gymnázium, i když se to tenkrát tak nejmenovalo. Maturoval jsem v roce 1969 a šel jsem studovat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Šel jsem tam s představou, že budeme s dalšími studenty pokračovat v odporu proti Husákovi a normalizaci, ale to už se během prvního roku studia změnilo. Zkušenost ze srpna 1968 mě ale jako mnoho dalších lidí silně ovlivnila, říkali jsme si, že ta normalizace nemůže trvat dlouho, protože je proti smyslům dějin, což se nakonec ukázalo jako naivita. Ze školy mě později vyhodili (z politických důvodů, pozn. red.) a musel jsem jít na vojnu, jednoho spolužáka dokonce zavřeli. Dostudovat jsem mohl až v 80. letech formou dálkového studia. Tehdy mě paradoxně pomohla i Charta 77, protože co se stalo před ní, už později nikoho nezajímalo. Ke svému oboru jsem se ale profesně dostal až po roce 1989.
Má podle vás význam si srpen 1968 ještě připomínat?
Sice jsem historik, ale zároveň říkám, že nemůžeme žít jen minulostí a pořád všechno svádět na ni. Také se nemůžeme divit, že všichni osmnáctiletí nevědí, kdo byl Dubček nebo Palach. Od těch srpnových událostí už to bude brzy neuvěřitelných šedesát let a stejně jako jiné historické události však tehdejší invaze spoluvytváří naši dnešní přítomnost a tvoři to, čemu říkáme historická nebo kolektivní paměť.
I díky této historické události u nás někteří lidé cítí větší sounáležitost s napadenou Ukrajinou…
Toto opravdu nějakou roli hraje. Zajímavé je, že česká společnost byla od 19. století silně rusofilní. Někdy byly ty pozitivní představy o Rusku naivní a později je posílilo osvobození Československa sovětskou armádou v roce 1945. A naopak od srpna 1968 je velká část Čechů negativně naladěná vůči Rusku. Ta nenávist je možná i silnější, než jaké jsou nyní sympatie k Ukrajině.
Když vojska Varšavské smlouvy okupovala Československo, mluvilo se o potlačení neonacistů, říká rusista (8/2024):